Irena Kocí – dramaturgyně s láskou pro pejsky a krásu jazyka
Ve čtvrtek 23.11. 2017 proběhla na Slezské univerzitě v Opavě poprvé konference Proměny dramaturgie, která tento rok řešila profesní a pedagogická východiska současné dramaturgie. Konferenci zorganizovalo oddělení Audiovizuální tvorby, jedním z členů organizačního týmu a dramaturgyní tohoto odborného setkání je Irena Kocí. Náš rozhovor se ovšem zdaleka netýkal pouze dramaturgie.
>> Patříte k organizátorům a také iniciátorům konference Proměny dramaturgie. Jak k nápadu zorganizovat konferenci na toto téma došlo?
Ten nápad byl vlastně nahodilý. Momentálně ve Zlíně absolvuji doktorské studium a jedna z povinností, které k němu patří je takzvaná „publikační činnost“. Chvíli jsem nevěděla, jak to uchopit, ale Monika Horsáková, vedoucí našeho oddělení, přišla s nápadem kolektivní monografie, která by měla základy v nějaké odborné konferenci. Nápad uspořádat konferenci byl tedy na světě a zbývalo jen vymyslet, o čem ona konference bude. Chtěly jsme, aby téma bylo aktuální, důležité a přínosné pro naše studenty. Jelikož máme v dramaturgii obě s Monikou velké pracovní zkušenosti, tak na sebe řešení nenechalo dlouho čekat. Zvolili jsme téma proměn současné dramaturgie a konkrétně profesní a pedagogická východiska dramaturgie, co to je a jak o ní mluvit se studenty. Spojily jsme tak věc užitečnou pro mne s věcí velmi přínosnou a užitečnou pro naše studenty i pedagogy našeho oboru.
>> Jste zároveň dramaturgem konference. Jaké je to, být dramaturgem konference o dramarurgii?
Je to dobrodružství, stejně jako každá jiná dramaturgie. Ukázalo se, že tento nápad je natolik nosný a toto téma natolik živé, že rezonuje s obrovským počtem profesionálů, pedagogů a kolegů. Zájem ze strany přednášejících byl dokonce takový, že koho jsme oslovili, ten projevil zájem přijet. Proto jsme nabyli přesvědčení, že má smysl usilovat o to, aby byl letošní první ročník jeden z řady dalších následujících.
>> Čemu se profesně věnujete kromě učení?
Kromě učení píšu. Momentálně dopisujeme druhou verzi scénáře s dalším pedagogem našeho odddělení Tomášem Polenským. Dostali jsme podporu i od Státního fondu kinematografie na literární fázi přípravy scénáře, takže to je jeden velyký úkol, který před námi leží. Také dramaturgicky vypomáhám svým bývalým studentům ze Zlína, kteří se rozhodli natočit o bídě bezdomovců v Kyjevě a o sekundárních vlivech válečného konfliktu v zemích.
>> Čím jste chtěla být, co jste chtěla dělat jako malá?
Možná to teď vyzní jako klišé, ale chtěla jsem psát. Chtěla jsem být spisovatelkou. Když jsme s rodiči jezdili každý víkend na chalupu, bylo to pro mě strašně otravné, tak jsem si cestou zapisovala různá neobvyklá slovní spojení. Od mala mě bavilo hrát si s jazykem. Dokonce jsem si jako malá ve školce z hlavy vymýšlela básničky a říkala je dětem před odpoledním klidem po obědě, než jsme šli spát. Protože jsem vyrůstala za normalizace a jako dítě jsem byla velmi ovlivněna propagandou, moje snad první básnička byla o Leninovi. Tehdy mi bylo asi 4 nebo 5 let a byla o něčem jako „Díky tobě, Lenine, teď můžeme v klidu spát“.
>> Popsala byste Váš běžný den v týdnu/o víkendu?
Dělám hodně z domu. Pokud nejedu do Opavy nebo do Zlína, tak jsem pořád doma, a ať už je jakýkoliv den v týdnu, včetně soboty nebo neděle, tak jsem jako Jekyll a Hyde. Jsem střídavě matka, uklízečka, kuchařka, žehlička prádla, pradlena a do toho se mi pořád hlavou honí práce. Není to snadné. Stojí mě poměrně dost energie přepínání mezi těmito rolemi.
>> Jaký styl hudby se vám líbí a jaký na druhou stranu nemusíte? Co posloucháte v autě?
Mám ráda velkou škálu žánrů. Jediné, co opravdu nemusím, je rap, metal nebo techno. Teď mám zrovna v autě takového zajímavého interpreta, jmenuje se Max Raab. Dělá cover verze známých hitů a zakládá si na tom, jak má nepěknou angličtinu.
>> Učíte na AVT, které médium je Vám nejbližší?
Uvědomuji si, že k tomu, abych se uměla dobře vyjadřovat, potřebuji obraz. Ale když si to tak vezmu, tak záleží víc na kvalitě než typu média. Když je pořad dobrý, je jedno, v jakém to je médiu. Takže mně naprosto plnohodnotný zážitek přinese nejen film, ale třeba i rozhlas.
>> Jaký jste měla/máte sen. Splnila jste si jej/plánujete si jej splnit?
A víte že jo? Jako malá jsem chtěla strašně moc psa. Bydleli jsme tehdy v paneláku v Ostravě v Mariánských Horách, ten panelák byl plný psů a ani jeden nepatřil nám. A já byla tak posedlá, že jsem si je chodila půjčovat, že je vyvenčím, a páníčci byli rádi, že oni nemusí. Připadala jsem si jako nějaká učitelka nebo pracovnice v kojeneckém ústavu. Moc se mi to líbilo a chtěla jsem pejska. Bohužel, naši to nedovolili, říkali, že by trpěl, protože jsme každý víkend jezdili na chalupu. Pak mé vlastní děti přišly s tím, že by chtěli sourozence. Nejdřív sestřičku, syn pak říkal, že třeba bratříčka. Po závrhu těchto možností dcera navrhla alespoň králíčka a nakonec z toho byl pejsek. A já si uvědomila, že se sice tvářím, že ho pořizuji pro děti, ale že vnitřně ho vlastně pořizuji pro sebe.
>> Kdybyste vyhrála milion korun, co byste s penězi udělala?
Asi bych zbalila děti a letěla bych s nimi někam do tepla. Ta zima mi tady popravdě vůbec nevyhovuje.